Toxické pozitivitě se momentálně věnuje zvýšená pozornost. Upozorňuje se na ni jako na extrém, který nám spíše škodí, než pomáhá. Toxická pozitivita, tedy ignorování negativních emocí, má však špatný vliv nejen na nás, ale také na děti.
Co je toxická pozitivita?
Toxická pozitivita je dnes mimořádně populární. Negativně však ovlivňuje nejen vás, ale také vaše dítě – co s tím? Na toxickou pozitivitu jste určitě narazili minimálně na sociálních sítích. Tento trend, vyznačující se neustálým pozitivním naladěním a odmítavým postojem k negativním prožitkům, je dnes mimořádně populární ať už v podobě good vibes only (tedy pozitivní vibrace/naladění), body positivity (pozitivní postoj k tělu, a to k jakémukoli, ik mimořádně obéznímu) nebo nadměrné citlivosti vůči názorům, které nejsou pochvalné.
Toxická pozitivita však není jen výplodem sociálních sítí a dnešní doby; je zde dlouho, a učí se prostřednictvím výchovného stylu rodičů, který negativní emoce dětí tlumí všemožnými způsoby.
Nahoře hlavu, usměj se!
Toxická pozitivita znamená, že nevěnujeme pozornost negativním pocitům, ale tváříme se (před druhými i sami před sebou), že je vše v pořádku. Snažíme se přesvědčit sami sebe, že necítíme to, co cítíme a ignorujeme náš reálný prožitek. Klinická psycholožka Liane Lurie tvrdí, že toxická pozitivita nám bere právo cítit cokoli jiného než radost a štěstí.
Existenci negativních emocí bereme jako selhání, protože žijeme v domnění, že nejsou přirozené a nemáme je podle správnosti pociťovat. Proto se snažíme odehnat každý negativní prožitek, jeho přítomnost nás znervózňuje, čímž bychom negativní pocit ještě posílili.
Když říkáme, že všechno bude dobré…
Toxická pozitivita má mnoho forem. V podstatě je jí míněna každá reakce lidí, která namísto empatie na naše trápení, poskytne generické řeči o tom, že bude všechno dobré. Do této kategorie spadají klasické věty, které jsme slyšeli snad všichni, a mnozí z nás je i vyslovují – Podívej se na to z lepší stránky, Nemáš proč být smutný, Netrap se, bude dobře, Mnozí jsou na tom hůře než ty, Buď vděčný za to co máš.
Všechny tyto myšlenky je jistě potřebné a vhodné mít na paměti, ale občas, v situacích nervového vypětí či negativní situace, nám nepomáhají, naopak zhoršují stav utrpení. V té vteřině potřebujeme empatii, rameno, na kterém bychom si mohli postěžovat a vyplakat, a trpělivého posluchače, který nás bez přerušení vyslechne a vezme do náruče. Totéž potřebují i děti.
Dohlížejme, ale nechraňme před celým světem
Pro rodiče je přirozené, že chtějí své děti chránit před světem a smutkem. Tímto přístupem však dělají svým ratolestem medvědí službu. Všechny emoce jsou potřebné a životně důležité, dávají nám informaci o tom, co se děje v našem nitru. Zakázáním některých, podle nás těch „špatných“ pocitů bráníme dětem poznat je, přežít a naučit se s nimi pracovat. Proč je to nutné? Život je souhrn pozitivních, ale i negativních událostí.
Každý člověk se pravidelně ocitá ve stresujících situacích, ať v práci nebo osobním životě – pokud děti neseznámíme s pocity hněvu, strachu, zklamání či napětí, jak dospělé je nebudou umět ustát, a ze života se stane doslova náročný boj. Proto dětská psycholožka Sarah Hornack před toxickou pozitivitou rodičů varuje. Podporovat děti v neustálé pozitivitě je učíme, že cítit se jinak než výborně je nenormální. Děti se naučí negativní a tíživé pocity spojovat se selháním, dají jim větší význam než ve skutečnosti mají ao to náročnější bude naučit se je zpracovat a ustát.
Toxická pozitivita tvoří neautentické osoby
Toxická pozitivita ve výchově se projevuje různě. Spadá pod ni bránění dětem přežít pocity, které označujeme za negativní. Jsou to například případy, kdy jim nedovolíme plakat, zlobit se, truchlit, a snažíme se aby se na svět dívaly pozitivně. Vždyť nemají proč brečet, to rozchodí, nemohou mít jako malé děti žádné problémy. Namísto toho, abychom jim poskytli empatii a vyslechli je, jakkoli banálně se nám jejich potíže zdají, svým přístupem je odradíme od toho, aby se nám v budoucnu s trápením svěřili. Komunikace mezi vámi a dítětem se zhorší, protože bagatelizováním jeho prožívání v něm živíte ostudu, ne odolnost.
Jelikož vy neberete jeho pocity vážně, dítě nabude dojmu, že je nesmí cítit – a pokud je cítí, stydí se za to, a obává se vám to říct.
