Umět poslouchat je mnohem náročnější než umět se vyjádřit. Druhý stupeň je říci „rozumím ti“ bez souzení, kritizování a rozdávání rad.
Nedávno jsem se dostala ke knize Patty Wipfler, která po desetiletí pracuje s dětmi a rodiči. Upoutal mě jednoduchý ale extrémně výstižný název knihy: Listen. Poslouchej. Wipfler v jednoslovném názvu shrnula prakticky celou teorii, kterou naleznete ve všech montessori knihách, knihách o pozitivní disciplíně nebo takzvané „no drama“ výchově. Poslouchej.
Zní to tak jednoduše, až to někomu může být trapné. Pokud nemáme poruchu sluchu, všichni přece posloucháme, ne? Ne. Neposloucháme děti, neposloucháme dospělé, neposloucháme častokrát ani sami sebe. A to i přesto, že sami víme, jak nepříjemné je, když nás druzí neposlouchají. Darmo, jsme hluchá společnost. Respektivně selektivní hluchá jen na to, co nás nezajímá nebo co nechceme slyšet. A ještě jedna věc. Nestačí jen poslouchat. Třeba umět i reagovat. Bez souzení, pohoršování se nebo rozdávání nevyžádaných rad. To je druhý, ještě náročnější level.
Jak se cítíte vy, když…?
Nejde jen o vyprávění z problémů, ale také o běžnou komunikaci, například když nám děti povídají, co se dnes stalo ve školce, který kamarád co udělal, kterými barvami dnes malovali, co jim chutná a co jim nechutná, které sandálky se jim líbí , který dinosaurus měl největší zuby a podobně. Cokoli.
Představte si, že vy něco mluvíte nějaké své blízké osobě. Ten člověk po chvilce podívá na mobil, kolik je hodin, dívá se kolem sebe, případně rovnou začne dělat něco jiného. Zeptáte se, jestli poslouchá, a on odpoví: „Jasné, jasné, poslouchám.“ Víte, že to není pravda. Máte chuť mu něco dále povídat? Případně vás vyslechne, ale začne vás soudit, pohoršovat se, odsuzovat. Nebo vám dá pár nevyžádaných rad. Zdarma.
Přesně takhle si povídáme s dětmi
Něco se nám snaží vysvětlit a my je buď nevnímáme, nebo je vyhřešíme, že takto se věci nedělají, nebo jim rovnou povíme, co mají dělat. Nic z toho ony přitom nehledají, když se potřebují podělit o svůj vnitřní svět. Cítí se odvržena, zamítnuta, souzena a opuštěna. Občas máme totiž pocit, že to, co děti povídají, není důležité. My máme v hlavě důležitější věci, kterým se musíme věnovat. Proč bychom měli poslouchat o tom, jak Hanka ve školce přilepila nálepku na Peťkovu skříňku a přesvědčovala ho, že to není jeho skříňka, neboť na ní není sluníčko, ale žabka, když my si musíme přece promyslet, na které maily zítra v práci odpovíme jako první a co budeme v sobotu vařit.
Jenže ono to je pro to dítě důležité stejně jako sobotní vaření pro nás, ne-li mnohem důležitější. To, že se nám něco zdá banální ještě neznamená, že to je banální i pro toho druhého. Vzpomínám si na scénu v sítkově Teorie velkého třesku. Souseda a kamarádka se zeptala geniálního fyzika, co ho naposledy nejvíce zarmoutilo. Chtěla slyšet něco osobního, něco intimního. Zamyslel se a odpověděl, že když YouTube změnil nějaká tlačítka pod videi. Ona se rozzlobila a řekla mu, že s ním nelze mluvit. „Chtěla jsi slyšet, co je důležité pro mě. Toto je důležité pro mě. Bez ohledu na to, že ty to považuješ za banální,“ řekl jí.
Je to jen sítkem, ale tato scéna byla ultra pravdivá. Ani my dospělí nedáváme všichni všemu stejnou důležitost. Pro každého z nás je důležité něco jiného. Proto bychom trápení druhých neměli posuzovat podle vlastních preferencí, které mohou být diametrálně odlišné. Ať dítě mluví o čemkoli, je to něco, na čem mu záleží a je to důležité.
Smutné dítě, k zamyšlení…
Smutné dítě, k zamyšlení…
Zdroj: Profimedia
GALERIE
Nesouďme a nezesměšňujme
Pokud nebudeme dítě poslouchat, budeme ho soudit nebo kritizovat, příště nám nic neřekne. Zavře se před námi, ale také před světem. Bude mít pocit, že na jeho názoru nezáleží a nemělo by ho nikomu komunikovat. Že na něm jako na člověku nezáleží. Že je jedno, jak se cítí, protože to nikoho nezajímá. Možná vám takové pocity jsou povědomé. Mně ano, protože ani mě nikdo v dětství neposlouchal a dodnes mě doprovází pocit totální bezvýznamnosti.
Když se totiž podíváme na svět kolem sebe, je přesně stejný. Když někdo vyjádří své pocity, zklamání či bolesti, druzí ho vysmějí. Když žena s ubolenou duší promluví o domácím násilí, tak ji lidé na sociálních sítích šikanují, obviňují, že si to vymyslela, případně jí dávají páradné rady, že už dávno měla odejít, sprostá, proč vlastně neodešla dříve???
Nedokážeme se jen tak vyslechnout a říct si navzájem: „Rozumím ti. Držím ti palce. Jsem tady, kdybys cokoliv potřeboval/potřebovala.“ A pak zavřít ústa. Toto je přesně to, co bychom měli naše děti naučit tím, že jim půjdeme příkladem a budeme je poslouchat.
