Populární Muzeum rozpadlých vztahů v chorvatském Záhřebu je sice unikátní, ale svým způsobem dost „ulítlé“. Naleznete zde různé věci, které se staly symbolem skončené lásky: tenisky, starý mobil, vibrátor, ustřižené dredy či mast na herpes. Mezi nimi je i něco, z čeho vám naskočí husí kůra – odpadlá strup. .
rozpadlých vztahů, ZáhřebFoto: Bianka Stuppacherová, Pravda
Vstup do Muzea rozpadlých vztahů. Nachází se v historickém domě.
Možná je však právě ona nejtypičtějším pozitivním symbolem ukončeného vztahu. Rána, která se nakonec zahojila. Kdo ví, jestli zůstala i jizva.
Muzej prekinutih veze. Tak se chorvatsky řekne Muzeum rozpadlých, resp. ukončených vztahů. Extravagantní výstava se ve skutečnosti nachází v nenápadných prostorách historického domu na Cyrilo-metodské ulici v Záhřebu. I vy sem můžete poslat „cosi“, co vám zbylo z předchozího vztahu, váže se k tomu příběh a máte své důvody zbavit se toho. Je vaše láska v troskách? Potom vyplňte formulář na webu muzea…
Prý to celé začalo zajíčkem. Olinka Vištica, spoluzakladatelka muzea, se neuměla dohodnout se svou bývalou láskou, sochařem Draženem, kdo z nich si ponechá společnou hračku, někdejší symbol jejich vztahu. Zrodil se nápad vystavit podobné věci jako vzpomínky na ztroskotané vztahy. Zpočátku pomohli přátelé a myšlenka se tak ujala, že vznikla úspěšná putovní výstava. Dosud jich s různými obměnami bylo na celém světě padesát osm, jednou se konala dokonce i na Slovensku v Nitře. Vzpomínkové předměty, často úplné banality až haraburdí, procestovaly Japonsko, Mexiko, Argentinu, Německo, Filipíny, Jižní Afriku, Singapur a podobně.
„Nestali jsme se populárními díky dobré marketingové strategii,“ říká Olinka Vištica pro Magazín Pravdy. „Ta myšlenka se jednoduše uchytila. Láska, vášeň, vztah, ztráta, rozchod, to fascinuje každého.“ Jak řekl francouzský literát Roland Barthes v Lovers discourse (Milenské rozpravě): Každá vášeň má v konečném důsledku svého diváka. Bez závěrečného divadla není milostné oběti.
Olinka Vištica, spoluzakladatelka muzea. Sama… Foto: Bianka Stuppacherová, Pravda
Olinka Vištica, spoluzakladatelka muzea. Sama má na vztahy smůlu. Karma?
Příběh podkolenní protézy i svatebních šatů
V muzeu rozpadlých vztahů návštěvníci zejména čtou. Neboť právě ty příběhy k jednotlivým exponátům jsou to, co láká. Lidé mají rádi dramata, zvláště pokud se staly jiným. K protéze se váže tato: „V záhřebské nemocnici jsem na jaře 1992 potkal nádhernou, mladou a ambiciózní sociální pracovnici, která mi pomáhala dát dohromady dokumenty potřebné k získání mé podkolenní protézy. Protéza však vydržela déle než naše láska. Asi byla udělaná z trvanlivějšího materiálu!“
Smutný je turecký příběh, který se váže na svatební šaty: „Potkali jsme se v roce 2014 a v květnu 2015 jsme se rozhodli, že se vezmeme. V srpnu jsme se zasnoubili a jeho největším snem bylo mít svatbu v létě. To znamenalo, že jsme museli rok počkat. Rozhodli jsme se, že to NÁŠ datum bude 9. 7. 2016 a začali jsme s přípravami. Týden předtím, než zemřel, jsme ještě stihli předsvatební fotografování. Odešel z práce na letišti večer 28. června 2016 a čekal na autobus domů, když se stal obětí teroristického útoku. Moje svatební šaty asi nejvíce vyjadřují vzpomínky na něj.“ K ustřiženým dredům najdete jen pár cynických řádků: „Náš horký, 39stupňový vztah skončil jako supernova a zanechal jen velkou černou díru. Byly to těžké dny – byly to nebezpečné dny.“
Zde můžete vidět i godzillu zmíněnou v článku. Foto: Bianka Stuppacherová, Pravda
Zde můžete vidět i godzillu zmíněnou v článku.
Mobil, aby mu nemohla zavolat
Příběh tlačítkového mobilního telefonu je také stručný. Mobily tehdy teprve začínaly, byly to roky 2003 a 2004: „Trvalo to tři sta dní, příliš dlouho. Dal mi svůj mobilní telefon, a tak jsem mu už nikdy nemohla zavolat.“
Olinka Vištica stojí vedle kytice z tuctu růží vyrobených z lepicí pásky. Jsou symbolem australské středoškolské lásky a jejich darování se váže na den sv. Valentýna. „Zda jsou lidé schopni zůstat spolu po celý život? Zda jsme nastavení na celoživotní lásku? Já nejsem dobrým příkladem,“ směje se. „Osobně si myslím, že všechno je možné. Na začátku všichni věříme, že tohle je do konce života. Vždy je zde ovšem risk, že to nevyjde. Ale ten risk přece stojí za to, ne? Láska je jako loterie.“
Zeptáte-li se jí, zda jí muzeum vlastně nepřineslo špatnou karmu, pokrčí rameny. „Od první instalace v roce 2006 jsem toho tolik zažila. Co je vlastně špatná karma? Takový úspěch jsme neočekávali a kdyby nebylo tohoto nápadu, nikdy bych se neocitla v Japonsku či v Koreji, na mnoha místech světa. Jsou to pro mě pěkné zážitky. Ale pokud se ptáte na vztah, ne, žádný nemám.
