Lékaři v USA v lednu úspěšně transplantovali pacientovi srdce geneticky upraveného prasete, aby mu zachránili život. Pacient se po zákroku cítil dobře. Tento příběh může být nadějí pro tisíce lidí, kterým selhávají orgány. Mluvili jsme s Evou Goncalvesovou, přednostkou Kardiologické kliniky Lékařské fakulty Univerzity Komenského v Bratislavě.
Američtí chirurgové transplantují sedmapadesátiletému Davidu Bennettovi srdce z geneticky modifikovaného prasete ve fakultní nemocnici v americkém městě Baltimore ve státě Maryland.
Jak jste přijala zprávu o experimentální transplantaci v USA, při které lékaři využili prasečí srdce?
Úplně v prvním momentě s ohrožením. Vzápětí se smíšeným pocitem nadšení, skepse a v každém případě i určité radosti z takového výsledku, dlouhodobé tvůrčí práce.
Co to bude pro transplantace znamenat, bude-li příběh pacienta s prasečím srdcem úspěšný? Půjde o průlom v medicíně?
Podmínka, kterou jste naznačili, je velmi důležitá. To, zda bude tento příběh nakonec úspěšný, se nedozvíme zítra ani za rok. Potrvá to ještě několik let a určitě se během této dlouhé cesty ukáží další otázky. Ale pojďme si povídat o ideální situaci. Představme si, že to opravdu funguje. Že se dokáže, že srdce transplantované ze zvířete je srovnatelné s tím, co dnes považujeme za zlatý standard. A tím je transplantace srdce od pacienta, u něhož je prokázána mozková smrt – mozek je mrtvý, ale srdce bije. Pokud by se prokázalo, že jde o srovnatelnou metodu, transplantace srdce by se změnily dramaticky. A nejen srdce.
V čem?
V současnosti nedokážeme transplantaci plánovat. Jedná se o něco, na co se čeká. Může to být o den, za půl roku nebo i nikdy. Nejedná se o urgentní výkon. Máme pacienty, kteří jsou velmi vážně nemocní, víme, že by je zachránila jedině transplantace, ale prostě nemají dárce. A právě v tomto se může skrývat velká změna. Z transplantace může být plánovatelná operace jako téměř většina jiných kardiochirurgických výkonů.
Jak dopadly pokusy transplantovat jiné orgány ze zvířat?
V případě ledvin se podobný experiment uskutečnil loni na podzim a byl krátkodobě úspěšný. Také šlo o prasečí ledviny. Technologie směřuje k tomu, aby se daly takovýmto způsobem nahradit i jiné orgány. Ale v případě srdce je tato potřeba největší.
Proč?
Neboť u srdce je největší nepoměr mezi množstvím dárců a čekatelů. Neexistuje zde možnost transplantace od živého dárce, například od příbuzného, co se v případě ledvin nebo jater dá udělat. U jiných orgánů se otevírá možnost odběru od mrtvých dárců, což je opět u srdce extrémně složité a náročné. U všech transplantací je žádoucí pohnout věci dopředu, ale u srdce je to nejnaléhavější.
Proč je to u srdce složité?
Protože ostatní orgány mají jiné možnosti. Když si prohlédnete celosvětové statistiky, kolik se provádí transplantací jiných orgánů v porovnání se srdcem, zjistíte, že u srdce je to suverénně nejméně. Protože dárce, který je vhodný k darování jater nebo ledviny, není často vhodný k transplantaci srdce.
Před 20 lety jsme ironicky říkali – xenotransplantace jsou budoucností transplantologie a vždy budou! Zdá se, že tuto ironii budeme muset zkorigovat.
Je prasečí srdce ve zvířecí říši nejblíže lidskému?
Musíme se na to podívat ze dvou úhlů. První je anatomický. Zda se srdce podobá, jsou struktury stejné? Jsou srdce přibližně stejně velká? Z anatomického hlediska je prasečí srdce opravdu velmi podobné. Chirurgické postupy se trénují často právě na prasatách. Má to pochopitelně i jiný rozměr. Nejde ani tak o příbuznost orgánů jako spíše o určitou pragmatickou stránku. Je vhodné mít k dispozici zvíře, které se dobře množí v zajetí a při jednom vrhu má spoustu mláďat, která rychle narostou do dospělosti.
Jak je to s lidoopy?
Ty sice splňují anatomický aspekt, ale právě z důvodů, které jsem uvedla, je nemožné jejich uplatnění při transplantacích. I etický rozměr využívání opic je úplně jiný než v případě prasat. Lidstvo chová prasata pro svou potřebu a užitek tisíce let. Črtá se možnost využít je i jako zásobárna orgánů. Ale to se v případě primátů nestane za žádných okolností.
Bylo to ovšem právě srdce paviána, které v roce 1984 v Kalifornii transplantovalo miminku. Přežilo nakonec jen 21 dní. Jak dopadly jiné podobné transplantace?
První xenotransplantaci (transplantace s využitím orgánu od jiného druhu pozn. red.) srdce v lidské medicíně provedl v roce 1964 profesor James Hardy v USA. Implantoval srdce šimpanze nemocnému pacientovi. Srdce fungovalo, ale pacient žil pouhých šest hodin. Série neúspěšných xenotransplantací srdce byla v Indii, kde dokonce jednoho lékaře, který prohlašoval, že je bude nadále dělat, zavřeli.
