Tragédie na Ukrajině připomíná, že nejméně připravení na válku bývají civilisté. I proto v ní pak nejvíc trpí právě oni. Zejména pokud mír trval dlouho a vlády uvěřily, že potrvá věčně. Střední a západní Evropa nezažily velký ozbrojený konflikt již téměř 77 let. Zdál se být jen přízrakem velmi vzdálené budoucnosti.
Snímek z roku 2000 je ze stále tlakově odolného krytu civilní ochrany na Lékařské fakultě UK v Bratislavě. Fotografii doprovázela poznámka, že na údržbu plynových masek není na Slovensku dostatek finančních zdrojů.
Ve všech moderních válkách se bojující strany zapřísahaly, že útočí výhradně na vojenské cíle a šetří civilní objekty. A ve všech válkách to porušovali. Ani po podepsání čtvrté Ženevské úmluvy na ochranu civilního obyvatelstva v roce 1949 se žádná válečná operace neobešla bez bombardování bytovek, nemocnic, škol, jeslí, kostelů či mešit.
Nic nezměnilo ani nasazení tzv. vysoce přesných zbraní, většinou raket nových generací. Americký politický filozof a teoretik lidských práv Michael Walzer opakovaně varuje před současným vedením války „bez rizika“. Tento přístup sleduje cíl dosáhnout co nejmenší ztráty vlastních vojáků pomocí strategie leteckého bombardování či ostřelování z velkých výšek nebo vzdáleností. Ale intervence ze vzduchu a vůbec z bezpečné dálky jen urychluje a umocňuje hrůzy páchané na zemi, masakru civilistů nevyjímaje.
„Není přípustné, aby vojáci přivedli jiné do rizika a sami pro sebe odmítli toto riziko akceptovat,“ přízvukuje Walzer. Pozemní operace, následující po náletech a ostřelováním raketami by mohla přispět k záchraně ohrožených nevinných, ale pokud jsou vojáci vystaveni vysokému riziku přílišných ztrát, používají civilisty jako živé štíty, jako rukojmí.
Podobné situace se opakovaly v každé z moderních válek. Je pro to podle Walzera jediné vysvětlení: „Při extrémním riziku pro vojáky by operace ztratila podporu domácího veřejného mínění v útočící zemi konfliktu.“
Současnost je v určité míře podobná té, v jaké se asi nacházeli lidé před první světovou válkou. Atentátu na následníka trůnu v červnu 1914 předcházelo téměř půlstoletí míru. Málokdo v Uhersku předpokládal, že po atentátu vypukne obrovský konflikt. „Každý byl přesvědčen, že ten druhý se v poslední minutě lekne a ustoupí,“ vzpomínal rakouský spisovatel Stefan Zweig. Jenže neustoupilo ani Srbsko, ani Rusko, ani Anglie či Francie. Tobož ne Německo a Rakousko-Uhersko.
Tato velká válka, jak ji nazvali, se území Slovenska dotkla jen okrajově. Bojovalo se na severovýchodě, i to krátce. Přesto válka bolestivě zasáhla téměř každou rodinu v dalších slovenských regionech.
Slovenská města tehdy ještě nezažila bombardování, vojenské letectvo bylo v plenkách. V červnu 1918 však už museli i vojáci rakousko-uherské armády čelit na Pijavě útokem italských a britských bombardérů Caproni. Vyplývá to ze zjištění historika Juraje Červinky.
Druhá světová válka se od první lišila nejen technologicky a počtem obětí či rozsahem škod, ale také tím, že jí předcházelo pouhých 20 let míru. Zatímco v prvním případě lidé nevěděli, do čeho jdou, ve druhém už ano.
Zdálo by se, že státy se na ni i důkladněji připravily. Hitlerovské Německo určitě, ale jiné mocnosti výrazně méně. Zpožďovali nejen v modernizaci svých armád, ale zejména v ochraně civilního obyvatelstva. Ukázala se to například v bitvě o Londýn. Německá Luftwaffe začala v srpnu 1940 soustředěně bombardovat velkoměsto, kde žilo více než 8 milionů obyvatel. Britům selhávala protivzdušná obrana a královské letectvo v první fázi bitvy navidoči nestačilo nepřátelské převaze ve vzduchu. Co je horší, mnozí Londýňané se neměli před bombami kde ukrýt. Přitom šlo (řečeno slovy amerického historika Erika Larsona) o první otevřenou válku proti civilnímu obyvatelstvu tohoto druhu.
V Londýně sice fungovalo nejstarší metro na světě, ale ještě nemělo hloubkový protiletecký kryt. Poskytovalo sice útočiště mnoha lidem, další však byli odkázáni na provizorní, často zcela nevyhovující úkryty. Po opakovaných stížnostech Londýňanů premiérova manželka Clementine Churchillová navštívila několik krytů v průmyslové čtvrti Bermondsey a o viděném písemně informovala manžela. „Lidé tam tráví celé noci v opravdu strašných podmínkách chladu, vlhka, špíny, tmy a smradu,“ napsala. „Divím se, že neumírají na nedostatek vzduchu.“ V některých krytech spali lidé dokonce přímo u latrín.
