Německý lesník Peter Wohlleben, který v knihách odkrývá nejintimnější tajemství lesa, v odlehlých lesích Švédska nadšeně objevuje – medvědí stopu! Vydáváme se do slovenského pralesa Udava, ale ani nestihneme do něj vejít a kousek za Osadným na obyčejné cestě v hlubokém sněhu najdeme stopu – vlka!
Andrej Barát, Pravda 05.03.2022 06:00 vlkFoto: Karol Kaliský
Hlava smečky, záběr v poslední den lovu vlka na Slovensku.
„Je vás hodně. Jste pomalí, neuvidíte nic. Vlky zde na vás čekaly, už dvakrát zavýjely a odešli,“ směje se Juraj Lukáč, náčelník Lesoochranářského uskupení VLK, který nás utrácí opačným směrem. Nevíme, jak moc si z nás střílí, ale v jednom má pravdu. Pravé stopování divokých šelem je spíše sólo dobrodružství.
Když sníh bezočivě odkrývá to, co se každá šelma snaží zakrýt. Když se stopař snaží příliš nerozechvět dokonalé zimní ticho. Každý skok je třeba přehodnotit, prozkoumat, pokusit se rozluštit v rytmu otisků příběh.
Poslední den lovu vlka
„Cítil jsem, že je ten den, kdy se mi může podařit výjimečné pozorování a sen se promění ve skutečnost. Bylo hodně čerstvého sněhu, dalo se tiše chodit, silný vítr pofukoval správným směrem. Představoval jsem si je při každém kroku, obdivoval každou jejich stopu. Ve strmějších úsecích vlčí rodiče záměrně zkracovali krok, aby mládě stíhalo. Když jsem přišel na ležoviště na vrch strmého hřebínku, četl jsem ze stop, jak vůdce smečky pozoroval les pod sebou. Musel při tom vypadat jako sfinga, hlava vztyčená, zadní tlapy skrčené pod tělem, přední natažené dopředu.
Po dalších několik set metrech se vynořil velký kanec, proklusal na pět kroků od mě. Věděl jsem, že vlci nebudou daleko. Nakonec se to podařilo uprostřed lesa rozvráceného kalamitou, který si vlci vybrali jako další útočiště. Podařilo se mi zachytit pouze hlavu rodiny, ale na sérii fotek je vidět rozostřené stíny jeho družky a mláděte. Za několik dní jsem našel jelena, kterého ulovili,“ popisuje filmař, ochranář a spoluzakladatel iniciativy My jsme les Karel Kaliský, jak se loni přestopoval k jednomu ze svých životních záběrů.
Udělal ho 15. ledna 2021 poslední den lovu vlka na Slovensku. „Když jsem si naplno uvědomil, co mi právě divoká příroda dopřála, plakal jsem jako malý kluk.“ Svorku stopuje i právě ve chvíli, kdy píšeme tento článek. Dnes má smečka už osm členů a všem se daří.
Na cestě k Udavě se klikatí stopy další šelmy. Vzdouvají se v obloučcích, odbíhají ze silnice ke keřům, vracejí se, pak zase běží ke stromu. Zamotají se na louce pod lesem. Vlk, vlk! Kdepak. Pes. Prozradila ho právě hravost stop.
„Pes se těší, že je venku. Potřebuje vše prozkoumat, objevovat, odbáčet, oňuchat,“ vysvětluje Lenka Paulíková, projektová manažerka SOS/BirdLife Slovensko, která s WWF Slovensko a neziskovou organizací Aevis spolupracuje na mezinárodním projektu Otevřené hranice pro volně žijící divokou zvěř v Karpatech. Začínáme tušit, čí je to pes. Černý Lukáčov, který procházel před námi – Fliačik.
Vlk na rozdíl od psa čáruje – zanechává za sebou téměř dokonalou čáru stop. „Snaží se nebadaně pohybovat terénem, našlapuje do stop jiných, jde nejlehčí cestou, šetří energii. Často lze stopovat kilometr dlouhou rovnou stopu, poté se zastaví na hřebenu, odkud je výhled,“ naznačuje stopař Ján Barilla, který se podílel na výzkumech medvědů na Slovensku, Ukrajině i ve Skandinávii. Je držitelem mezinárodního stopářského certifikátu CyberTracker Trailing Level III.
Pes na rozdíl od člověka čte z neviditelných stop. Dokáže přivést k dalším příběhům, které měly zůstat skryty. Lovecký pes přivedl myslivce k upytláčenému vlku. V katastru Mengusoviec v ochranném pásmu Tatranského národního parku. Bylo to 16. ledna 2022, rok a jeden den po Kaliského fotce, po posledním dni lovu vlka na Slovensku.
Zvědavý pes dokáže majitele přivést ik medvědovi, nebo spíše – medvěda k majiteli. „Medvědi v zimě spí, ale může se stát, že člověk při stopování naděbí i na medvědí stopy,“ dodává stopař.
Velikost medvědí tlapy vůbec nemusí naznačovat velikost jedince. Stává se, že velikáni zanechávají menší stopy a naopak. Jezevec má podobné stopy jako medvěd, ale jsou výrazně menší.
Medvěd bílý je na 98 procent masožravec. Ale medvěd žijící na Slovensku je podle stopaře na 92 procent vegetarián. Velmi mu však chutná vše, co je v rozkladu, má v oblibě zdechliny, které ucítí i na velkou vzdálenost.
Ale co dělat, když se přiblíží?
O několik dolin dříve vyslechneme příběh o letácích k medvědovi, které se kdysi roznášely. Pokyny zněly – zahodit oblečení, ve kterém člověk jedl, zahodit batoh a vyštverat se na strom alespoň do 40metrové výšky. Poslední údaj byl tiskovou chybou.
